Existuje něco jako porodní trauma u koček? Má vůbec smysl toto téma otevírat, když jsou kočky považovány za zosobnění přirozeného mateřství a většina porodů probíhá bez lidského zásahu?
Odpověď zní: ano, porodní trauma existuje – jen ho často nerozeznáme, nebo mu nevěnujeme dostatečnou pozornost.
Kočka jako druh má silně zakořeněné mateřské chování. Většina samic zvládá porod samostatně a velmi efektivně. Chovatel nebo majitel bývá zpravidla pouze tichým pozorovatelem, připraveným zasáhnout, pokud by se „něco pokazilo“.
Přesto existují situace, kdy přirozený průběh porodu selže – ať už kvůli fyzickým komplikacím, nepohodlnému nebo stresujícímu prostředí, nebo vlivu člověka. A právě v těchto případech může dojít k tzv. porodnímu traumatu – a to nejen na tělesné, ale i behaviorální úrovni.
Při těžkém nebo zdlouhavém porodu, kdy zůstane kotě v porodních cestách příliš dlouho, může dojít k mechanickému tlaku – zejména na oblast krční páteře a tzv. kraniovertebrální přechod (C0–C2). Tato oblast je velmi citlivá a klíčová pro nervovou regulaci celého těla.
Pokud dojde ke stlačení (kompresi) nervových či měkkých tkání, vzniká funkční blokáda. Pro kotě to může znamenat narušení základních reflexů, problémy se sáním, poruchy motoriky nebo celkovou slabost.
Z behaviorálního hlediska se takové kotě může projevovat:
Pozorujte chování koťat i matky jako celku, ale zároveň sledujte každé mládě individuálně. Je nezbytné vědět, jaké chování je u novorozeného kotěte normální, abyste mohli rozeznat odchylky.
Signály, že něco není v pořádku:
To vše mohou být příznaky porodního traumatu, které nemusí být na první pohled patrné, ale může zásadně ovlivnit přežití a vývoj mláděte.
Ne vždy je nutný invazivní zásah. Velmi účinné může být:
Přínos takové terapie může být obrovský – kotě se doslova „probudí“, začne lépe sát mléko, jeho motorika i vnímání se normalizují. Následné přikrmování a podpora sacího reflexu pak pomáhá znovu nastartovat metabolismus i přirozené chování.
Porodní trauma u koťat není časté, ale je reálné – a z hlediska vývoje jedince může mít zásadní důsledky. Včasná reakce, citlivý přístup a znalost vývojových milníků jsou klíčem k tomu, aby se i „špatný start“ dal napravit.
Ne každý porod je ideální. Ale každý zásah, který obnoví rovnováhu, se počítá.
Autorka článku je dlouholetá chovatelka koček a zakladatelka projektu Vysmátá kočka, jehož cílem je pomáhat lidem lépe porozumět svým kočičím parťákům. Věnuje se také lektorské činnosti a vede prezenční i online kurzy zaměřené na nejčastější témata v soužití s kočkami – od zvládání stresu u koček (Stres u koček), přes správnou výživu (Výživa koček), až po pomoc začátečníkům (Moje první kotě/kočka).
„Dávám jí ještě týden a pak už ji nebudu trápit“
sděluje mi kamarádka, chovatelka mainských mývalích koček o 4 měsíčním koťátku. Držím v rukou hubenou, drobounkou holčičku s nepěknou srstí, která se na mě dívá smutnýma očima.
„Od narození je slabá, přišla na svět jako poslední kotě a zasekla se, musela jsem ji tahat za nohy, hlava nechtěla ven. A to se mi nikdy nestalo, moje kočky rodí bez problémů. Špatně pila, byla nemotorná a od mala má pořád průjem. Trápíme se spolu a nikdo z vetů si neví rady. Říkají, že je to asi autoimunitní problém.“
Vezmu si holčičku na klín, opatrně jí ošetřuju Osteodynamikou tenoučký krček, páteř a taky hrudník a bříško. Maličká drží, neutíká, občas tence mňoukne. Rukama čtu blokády od týlní kosti až k pánvi. Terapie trvá asi půl hodiny. Pak se maličká začne olizovat a protahovat. Kamarádka udiveně konstatuje, že to u ní vidí poprvé.
Za týden mi přijde zpráva. „Průjem vymizel, malá je veselejší, hravější, fakt dobrý.“ Za měsíc další zpráva. „ Malá je zcela v pořádku, má zájemce, bude odcházet do nového domova.“
Porodní blokády mohou znehodnotit zvířatům kvalitu života nebo je dokonce poškodit natolik, že se majitelé rozhodnou je dát utratit. Na smrt je vždy čas, dokud nevyzkoušíme všechny možnosti. A manuální terapie k nim také patří. Andrea Ája Dunová